Olomouc objevuje svého zapomenutého skladatele Josepha Puschmanna
Karla Hofmannová, 27.7.2023, 3 minuty čtení
„Joseph Puschmann po sobě zanechal mnoho chrámových, instrumentálních i vokálních, plných života a emocí, expresivní harmonie a chromatiky, smyslu pro humor i dramatičnost.“
Olomoucké barokní slavnosti prožívají svůj už jedenáctý ročník a letos trvají od 7. července do 9. září. Jejich koncerty se konají v krásných sálech, o kterých by se veřejnost jinak jen s obtížemi dozvěděla. Je to ideální propojení hudby, výtvarného umění a architektury, spadající právě do doby rozkvětu Olomouce, období baroka. 25. července se konal koncert ve Slavnostním sále Klášterní hradisko, který je součástí Vojenské nemocnice. Impozantní areál má neobyčejný barokní sál, ve kterém autenticky zazněla hudba zapomenutého kapelníka olomoucké katedrály. Hrál soubor Musica figuralis s dirigentem Markem Čermákem a sólistou na violu byl Martin Stupka.
Joseph Puschmann, odchovanec brněnských augustiniánů, působil v Olomouci jako kapelník olomoucké katedrály od roku 1777 a zanechal po sobě mnoho chrámových, instrumentálních i vokálních skladeb. Díla duchovního rázu máme možná spojena s celkovou umírněností a odměřeností, ta jeho však byla plná života, emocí, expresivní harmonie a chromatiky, smyslu pro humor i dramatičnosti. Skladby jsou dochované v mnoha evropských sbírkách, tohoto večera zazněly skladby z kostela sv. Bartoloměje v Pelhřimově a ze sbírky premonstrátů v Nové Říši.
Dirigent Marek Čermák, který se specializuje na interpretaci barokní a klasicistní hudby osmnáctého a devatenáctého století, usiluje o její pravdivé pojetí a vkládá do ní specifickou emoční estetiku a staví ji pečlivě po dramatické stránce. Soubor Musica figuralis, který založil, je souborem dobobých smyčcových nástrojů, doplněných o dvojice barokních fléten, fagot, dva lesní rohy, dvě clariny a tympány za spolupráce continua, na které Marek Čermák hraje a od kterého diriguje.
Posluchači v plně obsazeném s napětím sledovali skladby překypující energií, překvapivými dynamickými i rytmickými zvraty, plné kontrastů, melodických nápadů a instrumentálních barev. Nejprve zaznělo Quatro Gradualia Solenniore – jednovětá Sinfonia IV. C dur, která se dochovala v archivu kostela v Pelhřimově. Slavnostní charakter odkazuje, že zřejmě šlo o slavnostní vstupní intrádu a takto ji také dirigent pojal.
Atraktivním číslem programu byl následující Violový koncert C dur, který se dochoval v archivu v Nové Říši. Spolu s Musicou figuralis ho přednesl violista Martin Stupka, který překvapil zasněným měkkým tónem violy, který se překvapivě dobře nesl. V části Allegro maestoso byla viola občas součástí orchestru, aby se z něho za chvíli „vyloupla“ do sólového projevu. Část Cantabile přinesla zajímavou melodii a v Rondu byly virtuózní části nejprve podepřené orchestrem, nechyběla ale exhibice a capella, která prověřila umělcovu technickou vyspělost a muzikalitu. Překvapivé pauzy, které následovaly vpády ve forte a v dechberoucím tempu, dávaly skladbě dramatičnost. Sólista dal skladbě nadhled a virtuozitu, kterou předváděl s lehkostí a muzikantským espritem.
Po přestávce zazněla Symfonie B dur, ve které nebyly obsazeny clariny. Nejprve Allegro con spirito s efektním úvodem a následným rychlým pohybem ve fortissimu, pak měkké a sladké Adagio s vemlouvavou melodií v prvních houslích, kterou s vervou přednesl primárius Vojtěch Zajíc, člen Janáčkovy filharmonie Ostrava. Pak taneční a rozevláté Menuetto s laškovným pizzicatem a s pomalou, klidnou částí a následné Menuetto – Finale s dynamickými vlnami a s explozivní energií. Poslední část Presto ještě navyšovala tempo accelerandem a naléhavost umocňovala údernými akordy, aby občas na chvíli tento rytmický vír ztišila něžná část až neurvale přerušená další dynamickou a rytmickou explozí. Obdiv patří dvěma razantním a neobvykle čistým lesním rohům i všem smyčcovým nástrojům, kteří tento rytmický „masakr“ ustáli.
Poslední skladbou – na závěr opět v plném obsazení – byla Symfonie C dur s rytmickým předpisem Allegro assai. Před skladbou promluvil dirigent o významu této skladby, o které je přesvědčen, že je výrazem smyslu pro dramatičnost a pro humor skladatele. Má jít o souboj dvou entit, ďábla a věřícího člověka, dialog, ve kterém se hádají dva hudební přístupy. Dramatické části proti něžné, vroucí melodice, neustálé střídání a soupeření, které ústí do rychlého, expresivního závěru. Kdo v tom souboji vyhrál? Určitě soubor Musica figuralis, který zvládl vražedné tempo bez zaváhání a v euforii, dokreslené průraznými fanfárami clarin a tympánů.
Obecenstvo bylo nadšené. Soubor ještě přidal závěr třetí části Rondo z Violového koncertu C dur. Publikum si tak ještě užilo sólistu Martina Stupku a koncert končil v propojení emocí publika i souboru. Přispělo jistě i krásné prostředí sálu s dobrou akustikou i vědomí výjimečnosti akce.
